Teorie a základní členění hub
Houby tvoří velice rozmanitou skupinu organismů, kterou zařazujeme v systému živé přírody mezi rostliny a živočichy. Jsou zastoupeny jak jednobuněčnými mikroskopickými organismy, tak i mnohobuněčnými, které vytváří plodnice někdy i značných rozměrů o váze i několika kilogramů. 
Plodnice větší než 1 mm nazýváme makromycety a v současné době se odhaduje, že tvoří necelých 10% z celkového počtu všech hub, kterých je na celém světě zhruba 400 tisíc druhů. Jejich charakteristickými znaky je přítomnost glykogenu a chitinu. Rozmnožování hub může být pohlavní i nepohlavní pomocí vzniklých výtrusů, které jsou odnášeny prouděním vzduchu na značné vzdálenosti, což napomáhá jejich snadnému šíření. Na rozdíl od zelených rostlin si houby sami neumějí vytvářet organické látky a proto je musí získávat již hotové. Pokud k tomu využívají odumřelou rostlinou nebo živočišnou hmotu nazýváme tento jev jako saprofytismus a podobně i tyto houby nazýváme jako saprofytické. Setkáváme se i s houbami, které dokáží tyto látky získávat z živých organismů a ty nazýváme houby parazitické. Zvláštní skupinou hub jsou saproparazitické, které obvykle využívají odumřelého substrátu, ale za vhodných podmínek dokáží přejít k parazitismu.Velice specifickou formou výživy je tzv. mykorrhiza, což je symbióza houby s hostitelem.U většiny našich lesních stromů jsou konce drobných kořínků obalovány hustým pletivem houbových vláken, které pronikají do svrchní vrstvy buněk kořene. 
Dochází k oboustranné výměně látek, takže mykorrhiza je prospěšná pro oba partnery.Houby jsou zásobovány z kořenů organickými látkami, které rostliny vytvářejí za pomoci chlorofylu. Na druhé straně houba svým myceliem (mycelium=podhoubí) zvětšuje povrch v okolí kořenů, kterým může příjmat různé látky a zlepšuje tak zásobování rostliny minerálními látkami a vodou. Houby dělíme podle tvorby výtrusů na vřeckovýtrusé –ASCOMYCETES a stopkovýtrusé – BASIDOMYCETES, které dále dělíme především na základě způsobu klíčení bazidiospor, typu bazidie a schopnosti tvořit kvasinkovité buňky na: nižší houby stopkovýtrusé-HETEROBASIDOMYCETES a vyšší houby stopkovýtrusé-HOMOBASIDOMYCETES, které dále dělíme na houby nelupenaté-APHYLLOPHORALES, houby lupenaté-AGARICALES, houby hřibovité-BOLETALES a houby břichatkovité-GASTERALES.V nedávné době se nově vytvořili dva nové názvy skupin hub a to houby rosolovkoidní-TREMELLOMYCETIDAES, tato skupina přibližně odpovídá dřívějšímu názvu nižší houby stopkovýtrusé- PHRAGMOBASIDOMYCETES nebo HETEROBASIDOMYCETES a druhou skupinou jsou houby agarikoidní-AGARICOMYCETIDAES, která přibližně odpovídá názvu vyšší houby stopkovýtrusé-HYMENOMYCETIDAES, HOLOBASIDOMYCETIDAES nebo HOMOBASIDOMYCETES.
HOUBY VŘECKOVÝTRUSÉ-ASCOMYCETES tvoří nejpočetnější všeobecně rozšířenou skupinu hub.
Společným znakem všech vřeckovýtrusých hub je tvorba vřecek, která jsou výsledkem pohlavního procesu a představují orgán, uvnitř něhož se vytvářejí výtrusy. Vřecka bývají většinou válcovité, kyjovité, vzácně také kulovité (např.Jelenka-Elaphomyces). Dalším charakteristickým mikroskopickým znakem je tvorba jednoduchého póru v přehrádkách hyf (hyfa=houbové vlákno). Buněčné stěny obsahují chitin a polyglukan. 
Rozmnožování je jak pohlavní tak nepohlavní. Pohlavní rozmnožování-gametangiogamie (askogon + anteridium), případně gameto-gametangiogamie (askogon + samčí gameta), dochází pouze k plazmogamii, z askogonu vyrůstají dvoujaderné (askogenní) hyfy, které dorůstají ve vytvářející se plodnici do úrovně výtrusorodé vrstvy (hymenia), kde v terminální dvoujaderné buňce dojde ke
splynutí jader a vzniká vřecko. Po následné meióze a mitóze vznikne ve vřecku 8 spor. Nepohlavní rozmnožování-na specializovaných hyfách (konidioforech) se exogenně tvoří nepohyblivé jedno- nebo vícebuněčné konidie. Do této skupiny se připočítávají také konidiová stádia, tzv. nedokonalé houby (Deuteromycetes), které jsou doposud popsány jenom z anamorfních (nepohlavních) 
stádií.Vřeckovýtrusé houby se rozdělují podle typu plodnice, kterou vytvářejí. Nejnápadnější plodnice (tzv. apothecia) vytvářejí terčoplodé houby (Discomycetes)-miskovité, terčovité, laločnaté, někdy rozdělené na klobouk a třeň (např.Smrž-Morchella, Kačenka-Ptychoverpa, Ucháč-Gyromitra). Tvrdohouby-Pyrenomycetes (např.Dřevnatka-Xylaria,Housenice-Cordyceps)
mají velice drobné, nenápadné většinou lahvovité plodnice (tzv.perithecia-vřecnice), které jsou u některých druhů ponořeny ve sterilní hmotě (stromatu). Třetí skupinu tvoří mikroskopické houby (např.Padlí-Uncinula, Oidium, Erysiphe aj.), které vytvářejí na povrchu substrátu miniaturní kulovité plodnice (tzv. kleistothecia). Nejznámější řády jsou např: řád Eurotiales – plesnivkotvaré, řád 
Elaphomycetales – jelenkotvaré, řád Laboulbeniales – roztřepenky, řád Erysiphales (padlí), řád Pezizales – kustřebkotvaré, řád Helotiales – voskovičkotvaré (= Leotiales - patyčkotvaré), řád Rhytismatales – svraštělkotvaré, řád Hypocreales – masenkotvaré, řád Phyllachorales – smolnatkotvaré, řád Diaporthales – čárovkotvaré, řád Sordariales – hnojenkotvaré, řád Xylariales – dřevnatkotvaré, řád Diatrypales – korovitkotvaré.
HOUBY STOPKOVÝTRUSÉ-BASIDOMYCETES jsou rovněž velmi různorodou skupinou. Velká část z nich tvoří tvarově velice rozmanité plodnice, ale u některých se plodnice vůbec nevytvářejí (např. u parazitických hub jako jsou rzi apod.). Základním společným znakem je tvorba bazidií, které vznikají pohlavním procesem a tvoří se na nich výtrusy.U pohlavního rozmnožování dochází ke splývání primárních mycelií (somatogamie) za vzniku dikaryotického mycelia. Na něm se za příhodných podmínek vytváří plodnice (basidiomata), v jejich výtrusorodé vrstvě dochází na koncových buňkách dikaryotického mycelia (bazidiích) ke karyogamii a následné meióze. Haploidní bazidospory vznikají vně na stopečkách (sterigmatech), většinou 4 na jedné bazidii, ale počet může být 2-8. Nepohlavní rozmnožování je méně významné než u předchozí skupiny, exogenně se vytváří konidie, blastospory či dochází k fragmentaci stélky. Druhým společným znakem je tvorba komplikovaných pórů v přehrádkách hyf, na nichž u většiny druhů vznikají tzv. přezky( polokulovité útvary sloužící k přesunu jádra z buňky do buňky). Tyto přezky se u vřeckovýtrusých hub nevyskytují.Basidomycety mohou být saprofytické, parazitické i symbiotické (mykorrhizní).
ROSOLOVKOIDNÍ HOUBY –TREMELLOOMYCETIDAES velmi zajímavá skupina hub, 
vyznačující se bazidiemi v dospělosti opatřenými příčnými či podélnými primárními přehrádkami. Některé houby vytvářejí korovité, chrupavčité až rosolovité plodnice, které se vyživují saprofyticky nebo parazitují na kornatcovitých a vřeckovýtrusných houbách. Jiné druhy nevytvářejí plodnice žádné, nebo pouze velice tenké korovité povlaky a jsou parazitické.Dříve do této skupiny patřily např. i rzi a sněti žijící jako parazité na rostlinách, nyní se však oddělují 
do samostatných tříd paralelních ke stopkovýtrusým houbám-Rzi do Urediniomycetes ( dříve Teliomycetes) a Sněti do Ustilaginomycetes ( dříve Ustomycetes). Tato skupina hub se podílí na koloběhu látek a energie v přírodě. Nejznámější řády jsou: řád Tremellales – rosolovkotvaré, řád Auriculariales – bolcovitkotvaré, řád Dacrymycetales – kropilkotvaré, řád Exobasidiales – plíškotvaré (vysoce specifický řád parazitující na rostlinách). HOUBY NELUPENATÉ – APHYLLOPHORALES do této skupiny patří převážně houby, které mají výtrusné rouško umístěné v rourkách (choroše),
na ostnech (lošákovité houby), na tlustých lištách (lišky), na hladké či vrásčité spodní straně klobouků (pevníky) nebo u rozlitých druhů na svrchní straně plodnic (kornatcovité). I zde se však vyskytují některé vyjímky. Na základě stavby hymenia jsou do této skupiny přiřazeny např. hlívy a houžovce, které mají výtrusné rouško lupenaté, ale s odlišnou stavbou než mají lupenaté houby. Tvar plodnic je u
této skupiny velice rozmanitý a pro některé skupiny typický. Rozlišujeme např. plodnice keříčkovité (kuřátka), kyjovité (kyje), kloboukaté (lišky, lošáky), polokruhovité, konzolovité až kopytovité (troudnatci, síťkovci) nebo rozlité (kornatcovité, některé choroše). U rozlitých plodnic buď z rozlité části plodnice vyrůstají kloboučky (plodnice polorozlité, např. některé outkovky), nebo
jsou plodnice zcela rozlité a tvoří povlak přitisknutý k substrátu, tzv. subikulum, na které narůstá hymenium (pórnatky,kornatce aj.). Stavba hymenia je stejná jako u lupenatých hub, ale má některé speciální znaky , důležité zejména pro zařazení do jednotlivých rodů. Je to především stavba dužiny, která může být monomitická, dimitická a trimitická ze všech tří typů hyf (generativních, kosterních a 
spojovacích). Většina hub z této skupiny jsou saprofyti, ale nalezneme mezi nimi i spoustu velice agresivních parazitů, které dokáží způsobovat značné škody na dřevinách ( např. Kořenovník vrstevnatý-Heterobasidion annosus, Sírovec žlutooranžový-Laetiporus sulphureus aj.). Vážné škody mohou způsobovat i některé saprofytické druhy (např. Dřevomorka domácí-Serpula lacrymans, ale i některé pevníky, 
pórnatky a kornatce). Jen velmi malá část hub z této skupiny je mykorrhizní ( např. lošáky). Dřevokazné houby rozkládají ve dřevě buď lignin, nebo celulózu a podle toho je výsledná hniloba zbarvena Rozlišujeme tzv. bílou a hnědou hnilobu. Nejznámějšími řády jsou Cantharellales-liškotvaré, Polyporales-chorošotvaré, Hymenochaetales-kožovkotvaré a Thelepholares-plesňákotvaré.
HOUBY LUPENATÉ-AGARICALES vytvářejí plodnice obvykle rozdělené na klobouk, lupeny a třeň. V některých případech jsou lupeny nebo třeň redukované
, vzácněji zcela chybějí. U některých rodů se v mládí na plodnicích vyvíjejí obaly (vela). Celkový obal (plachetka), ze kterého v dospělosti zůstávají bradavky na klobouku, popřípadně pochva na bázi třeně, je vyvinut např. u muchomůrek (Amanita). Částečný obal (závoj), v mládí spojující okraj klobouku s třeněm, vytvářejí po otevření klobouku na třeni prsten např. u muchomůrek a pečárek 
(Amanita a Agaricus) nebo pavučinku např. u pavučinců a některých druhů vláknic (Cortinarius a Inocybe), někdy i zbytky na okraji klobouku např. u polniček (Agrocybe). Některé rody např. špičky, závojenky a holubinky (Marasmiellus, Entoloma a Russula) nevytvářejí žádné obaly. Přítomnost nebo nepřítomnost těchto obalů, jejich zbarvení a stavba jsou důležitým určovacím znakem. Rouško 
výtrusné (hymenium) je umístěné na lupenech na spodní straně klobouku. V hymeniu jsou (kromě bazidií s výtrusy a neplodných bazidiol) často také sterilní, jinak utvářené buňky - cystidy většinou přesahující rouško a v mládí oddělující lupeny. Stejné buňky mohou být na povrchu klobouku nebo třeně. Podle jejich umístění je nazýváme cheilocystidy (na ostří lupenů), pleurocystidy (na ploše lupenů),
pileocystidy (na povrchu klobouku) nebo kaulocystidy (na povrchu třeně). Při určování se používají ještě další mikroskopické znaky, např. přítomnost nebo nepřítomnost přezek - polokulovitých útvarů na přepážkách hyf (houbových vláken), stavba pokožky klobouku a třeně a dužiny (tramy) lupenů. Ne všechny houby s lupeny však patří do této skupiny. Hlívy a houževnatce 
patří jsou příbuzné chorošů (Polyporus) a bývají řazeny na konec systému nelupenatých hub, čeleď Paxillaceae (čechratky,lištička) a rod Omphalotus naopak blíže k hřibovitým houbám. Mezi lupenaté houby patří všechny nejjedovatější druhy např. Muchomůrka zelená - Amanita phalloides, Pavučinec plyšový - Cortinarius orellanus,Čepičatka jehličnanová -Galerina marginata, Pavučinec nádherný - Cortinarius speciosissimus.
HOUBY HŘIBOVITÉ - BOLETALES patří mezi houby stopkovýtrusé a mají rouško výtrusné umístěné na spodní straně klobouku uvnitř rourek, jejichž ústí 
můžeme vidět jako tzv. póry, tento znak mají i choroše, ale ty nemají rourky oddělitelné od dužiny, která je často tvrdá , a většina z nich roste na dřevě. Díky tomuto znaku jsou hřibovité houby velice dobře poznatelné. Všechny hřibovité houby jsou mykorrhizní ( symbiotické se stromy nebo keři). Pro určování hřibovitých hub je velice důležité pracovat s čerstvými plodnicemi (mnoho druhů zejména hřibů a 
kozáků) je mikroskopicky uniformní a samotná detrminace je založena hlavně na barevných znacích povrchu plodnic, reakce dužiny na řezu a biotopu ve kterém se daný druh vyskytuje. Pouze malá část hřibovitých hub je dobře určitelná podle mikroskopických znaků z exikátů. Většina hřibovitých hub je velice náchylná na znečišťování životního prostředí ( některé 
studie uvádí až 75% všech druhů) a proto je čím dál těžší nalézt většinu vzácnějších druhů, některé jsou již téměř vymizelé. Vyjímkou jsou např. Hřib žlučník - Tylopilus felleus, Suchohřib žlutomasý - Xerocomus chrysenteron, Suchohřib hnědý - Xerocomus badius, u kterých lze konstatovat značné rozšíření. Pouze důsledná ochrana biotopů může přinést zlepšení této situace.
V České republice jsou chráněné pouze tři druhy hřibovitých hub. Jsou to Hřib Fechtnerův - Boletus fechtneri, Hřib královský - Boletus regius a Suchohřib moravský - Xerocomus moravicus. Hřibovité houby jsou jednoznačně nejatraktivnější skupinou hub, co se týče předmětu sběratelského zájmu. Podporuje to i fakt, že žádný z hřibů po důkladné tepelné úpravě
(nejméně 30 minut) není jedovatý. Některé i velice oblíbené druhy (např. Hřib kovář - Boletus erythropus, Hřib koloděj - Boletus luridus) můžou při nedostatečné tepelné úpravě vyvolat značné žaludeční a střevní potíže. Jiné druhy jsou naopak nepoživatelné pro svoji hořkou chuť (např. Hřib žlučník - Tylopilus felleus, Hřib kříšť - Boletus calopus, Hřib medotrpký - Boletus albidus). Nejoblíbenější 
skupinou jsou tzv. bílé (pravé) hřiby , což je kolektivní jméno pro hřiby s bílou neměnnou dužinou a lahodnou vůní a chutí. Jsou to Hřib smrkový - Boletus edulis, Hřib dubový - Boletus reticulatus, Hřib borový - Boletus pinophylus, Hřib bronzový - Boletus aereus, Hřib habrový - Boletus carpinaceus a Hřib hnědofialový - Boletus separans.Z hřibů s modrající dužinou je nejsbíranějším druhem podzimní houba Suchohřib hnědý - Xerocomus badius.
HOUBY BŘICHATKOVITÉ - GASTERALES jsou zvláštní skupinou stopkovýtrusých hub. Jejich výtrusy se vyvíjejí, na rozdíl od ostatních stopkovýtrusých
hub, odděleně od vnějšího prostředí, uzavřeny uvnitř plodnice (proto břichatky). Ven se dostávají až po uzrání buď rozpadem obalů plodnice nebo jedním či několika otvory na jejím vrcholu. Plodnice mají většinou kulovitý nebo hlízovitý tvar. Jejich povrch tvoří různě tlustý obal zvaný okrovka (peridie), který je často rozdělen na dvě, vzácněji i více vrstev - vnější okrovku (exoperidium) a 
vnitřní okrovku (endoperidium). Třetí, střední vrstva, zvaná mesoperidium, je vyvinuta např. u hadovek, kde tvoří slizovitou vrstvu (tzv. galertu). Uvnitř vnitřní okrovky nacházíme plodnou část - tetřich (glebu), v níž se tvoří výtrusy obklopené někdy vlášením (kapiliciem). U některých rodů (např. pýchavek) nalezneme v bázi plodnice sterilní pletivo (subglebu). Zvláštním typem subgleby je nosič (tzv. 
receptakulum), který u hadovkovitých hub vyzvedává plodnou část vysoko nad povrch půdy. Stejný původ má rovněž sloupek (kolumela), který je vyvinut např. u hvězdovek. Výtrusy, vyvíjející se na bazidiích, jsou průsvitné nebo neprůsvitné, hladké nebo ornamentované, se stopečkami nebo bez nich. Všechny výše uvedené znaky jsou velice důležité pro určování. Téměř všechny druhy břichatek 
jsou saprofytické, některé druhy mohou i parazitovat na vyšších rostlinách. Jejich plodnice mohou být pozemní (terestrické) nebo se vyvíjejí pod povrchem půdy (hypogeické, podzemky). Rostou na holé zemi i na rozkládajících se zbytcích dřeva a rostlin.
